Z BRUŠPERKU SE ZLATOU NA KRKU

Hodnotit uplynulý Memoriál Richarda Myslíka jinak než v superlativech by s ohledem na výsledek bylo nevhodné. Vždyť kluci pro Královéhradecký kraj vybojovali medaili po dlouhých 12 letech. A hned tu nejcennější. Začněme ale od začátku.

Příprava na Memoriál probíhala kontinuálně po celou sezónu a pro nominovanou dvanáctku vyvrcholila čtyřdenním soustředěním na konci května. Do Brušperku, kde se letošní ročník odehrával, jsme odjížděli s pocitem, že jsme dostatečně připraveni. Po diskuzi s trenéry ostatních krajských výběrů je potřeba konstatovat, že málokterý kraj toho přes sezónu společně odtrénoval tolik, co my.

Hned v prvním zápase turnaje nás čekal sousední Pardubický kraj. Tým, který se řadil k favoritům na přední umístění. I když jsme začali dobře, v druhé polovině prvního setu vzal utkání do svých rukou soupeřův nejlepší hráč a dotáhl Pardubice k vítězství. Ze zápasu jsme odcházeli s tím, že šlo uhrát více. S pardubickými trenéry jsme se shodli, že by bylo moc hezké se na turnaji potkat ještě jednou ve vyřazovacích bojích. Kdybychom jen tušili, jakou pravdu jsme měli.

Ve druhém utkání nás čekal ambiciózní domácí tým. Do zápasu jsme nastoupili s obrovskou energií, od začátku drželi soupeře pod sebou a i když jsme si ve druhém setu neodpustili dramatickou koncovku, připsali jsme si první vítězství. Zpětně byl pro nás tento zápas důležitý hlavně po psychické stránce. Právě díky zkušenosti z něj jsme si na hřišti začali hru opravdu užívat a naše další výkony (s menšími výkyvy hodnými mládežnického volejbalu)  byly sebevědomé.

Další trojice zápasů s Plzeňským, Olomouckým a Ústeckým krajem byla snazší. Soupeře jsme předčili fyzicky i herně. Mohli jsme si dovolit protočit sestavu a dát na hřišti šanci všem hráčům.

V posledním utkání základní skupiny nás ze hřiště velmi rychle vyprovodili Jihočeši. Ani jsme si neškrtli. Ve všech aspektech hry byli kluci z jižních Čech v tomto zápase lepší.

Po dlouhém sobotním dni nás čekal ještě jeden zápas, ten nejdůležitější, čtvrfinálový. Zápas, kde se náš nejvyšší sen mohl snadno zhroutit. To by k němu ale nemohl nastoupit takový tým, jako k němu nastoupil. Od prvního míče nikdo v hale nepochyboval o tom, kdo si v neděli chce zahrát o medaile více. Středočeši nenašli odpověď na náš tlak a mohli jsme se tak těšit na nedělní semifinále.

Neděli jsme si interně nazvali “revenge day”. Do obou semifinále totiž postoupily všechny čtyři týmy z naší základní skupiny. A my tam s dvěma z nich prohráli. Scénář byl tedy jasný, prohrát s jedním soupeřem dvakrát za jeden turnaj nechcete. 

První set proti Jihočeskému kraji však začal ve stejných kolejích, jako naše první střetnutí. Vypadalo to, že chlapce z Budějovic na cestě za zlatem nic nezastaví. V tu pravou chvíli se však potvrdila naše největší zbraň na turnaji. Obrovské odhodlání a víra ve vlastní úspěch. Díky skvěle fandící lavičce nebylo na hřišti slyšet vlastního slova. V transu, do kterého se kluci dostali, jsme zápas dovedli do koncovky tie breaku, kde jsme se nenechali znervóznit dotahujícími Jihočechy, zvítězili 15:12 a mohli se radovat z jistoty medaile. K úplnému vrcholu nám ale zbýval ještě jeden krok.

Vysněné finálové derby s Pardubickým krajem. Jak jsme si po prvním zápase vysnili, tak se stalo. Finálový zápas měl obdobný průběh jako ten semifinálový. Opět jsme nezvládli první set, opět se zvedli ze dna a průběh utkání otočili. V tie breaku už jsme nenechali nikoho na pochybách o tom, kdo si letos zaslouží zlato.

Celý turnaj jsme dominovali v útoku středem. Ve chvíli, kdy jsme měli přihráno, byli naši blokaři téměř nebránitelní. Po prvních zápasech, kdy jsme udělali mírné změny v sestavě, jsme stabilizovali přihrávku a mohli naplno využívat právě naši nejsilnější zbraň. V klíčových zápasech nás navíc podržel servis. Za zmínku nepochybně stojí i práce naší lavičky. Kdo zrovna nebyl na hřišti, byl pro hráče na hřišti neutuchající a nepřeslechnutelnou podporou. Potvrdili jsme si, že bez
emocí a fandění se žádný žákovský turnaj vyhrát nedá. Kluky je potřeba pochválit i za společné fungování mimo hřiště.

Kdyby nám někdo v průběhu sezóny, nebo i v pátek před odjezdem řekl, že si do našeho týmového binga můžeme přidat i políčko “my vám ty medaile přivezeme”, asi bychom si poklepali na čelo. Do turnaje jsme šli s vysokými ambicemi, ale také velkou pokorou ke hře a všem soupeřům. To, co se klukům podařilo vytvořit na hřišti, ale i mimo něj, rozhodně nepřišlo jen tak.Stojí za tím velké odhodlání a spousta dřiny, které kluci dlouhodobě prokazují všem trenérům, kteří mají to štěstí s nimi pracovat. Za to i vše další jim patří veliká poklona a díky! Víme, že jedna vlaštovka jaro nedělá a tímhle ta cesta pouze začíná. Co klukům přinesou další roky, se uvidí. Jisté je jen to, že ta práce nikdy nekončí. Těšíme se!

Královéhradecký kraj na Memoriálu reprezentovali: 
Vít Boudyš, Daniel Krejčík, David Mařáček, Matyáš Menšík (TJ Slavia HK)
Radim Eichler, Jakub Jirman, Adam Jung (VoCe Nové Město)
David Červinka, Jan Koblása, Matěj Trejtnar, Tomáš Novotný (VK Sport Rychnov)
Vendelín Thér (VK Hronov)

Ondřej Kodym, Alžběta Rybová, trenéři.